Proces orientovaná psychoterapie, někdy nazývaná jako procesová práce, je psychologický přístup, který v sedmdesátých letech 20. století ve Švýcarsku vytvořil Američan Arnold Mindell spolu se svými kolegy. Mindell byl původní profesí fyzik, později se zabýval jungiánskou analýzou. Proces orientovaná psychoterapie (dále POP) je fenomenologický a experienciální, eklektický směr, který, vychází z celé řady psychologických a filozofických teorií i dalších zdrojů:

západní psychologie – jungiánská analýza (práce se sny, archetypy a techniky amplifikace), gestalt terapie (dynamický pohled na nevědomí), transpersonální psychologie a humanistická psychologie,

východní filosofie – taoismus (následování dějů, souvisení všeho se vším), budhismus (otevřenost, podpora a respekt vůči každému projevu přirozenosti),

další vědecké i nevědecké zdroje – kvantová fyzika, alchymie, domorodý šamanismus.

Proces orientovaná psychoterapie se tedy zabývá vzájemnou provázaností všech procesů v člověku samotném (sny, bolesti, tělesné symptomy, závislosti, psychická onemocnění, komatózní stavy) a procesů okolo něj (vztahové a enviromentální problémy).

Učí respektovat všechny části a stavy vědomí člověka, následovat svoji vlastní přirozenost, být otevřený vůči tajemstvím skrytým v našich snech, tělesných symptomech, transových stavech (změněných stavech vědomí) a synchronicitách. Stavy jako radost, bolest, hněv či deprese jsou podle POP jen zastávky v neustále se měnícím toku prožívání.

Pro mnohé se stala nejen psychologickou a psychoterapeutickou školou, ale i životním stylem.

Základní pojem POP je tzv. „snové tělo“. Vychází z konceptu tzv. „snící (nebo snové) země“. Důležitost provázanosti světa snů a zkušeností těla byla zpočátku dokonce promítnuta i v názvu proces-orientované psychologie. Původně se nazývala „PRÁCE SE SNOVÝM TĚLEM“.

Proces-orientovaná psychologie považuje snění a všechno, co se týká snového těla za nejpodstatnější, co stojí v pozadí při objevování našeho skutečného já. Snové tělo je obtížně definovatelný abstraktní pojem. V jiných filosofických přístupech podobné místo zastávají např. TAO, Cesta, osud, náhody.

Mindellova definice vychází z odpovědi na otázku jak žít způsobem, který je vyvážený a zároveň vzrušující, tedy klidný a přitom zábavný, uspokojivý i adrenalinový. Nejdůležitějším úkolem v procesové práci je  následování snového těla, které je mnohakanálovým signalizátorem pro projevy toho, co je jinde nazýváno duše, nevědomí nebo snění. Žít snové tělo znamená následovat své pocity, bolesti i závratě. Znamená to zabývat se svými sny a zejména tělesnými zkušenostmi, objevovat ho ve vztazích, skupinových procesech, chronických i smrtelných onemocněních.

Kanálem jsou v POP přístupu chápány různé způsoby (modality), jak se k nám dostávají informace (signály) z klientova i terapeutova pole. Základním předpokladem je, že všechno, co se děje, má smysl a má být podporované. Ve všech problémech, symptomech, depresích i závislostech je skryta potencionální síla a možnost poznání a přijetí vlastní celistvosti. Proces, který se projevuje tady a teď, obsahuje všechny prvky potřebné k jeho řešení. Různé obtíže tedy nejsou nevyhnutelně patologické, nejsou to choroby, které se musí hojit, potlačovat či léčit. Mohou být výletem do jiného světa, stejně jako tou nejlepší cestou vývoje osobnosti. Právě ty nejobtížnější problémy se potenciálně mohou stát našimi nejsilnějšími spojenci a učiteli.

Jednotlivec zrcadlí velký svět. Jeho sny jsou světové sny. Jeho tělesné problémy jsou zároveň problémy – inkongruencemi – okolního světa. Terapie spočívá v integraci symptomů, snů, projekcí a problémů světa. Úlohou člověka je proměnit sebe navzdory neporozumění ostatních. Proměna sebe znamená prorazit vnitřní kulturní hranice. Pokud se má tato proměna uskutečnit, musí člověk nevyhnutelně porušit i status quo světa okolo.

Když mizí příznaky u člověka v individuačním procesu, obvykle se objeví další druh bolesti: konflikt s historií světa, jejíž integrální součástí dosud byl (ibid). Stát se individuem znamená překračovat kulturní hranice a tím paradoxně osvobozovat veřejnost směrem k volnější komunikaci. Kolektiv potom může přijmout i dvojité signály, choroby a šílenství, které dosud byly přípustné jen u nemocných, umírajících a choromyslných.

Abychom mohli následovat signály jako projevy snového těla v jednotlivých kanálech, rozlišuje procesová práce dva druhy pozornosti:

První je běžná pozornost a sleduje tzv. PRIMÁRNÍ PROCES, kdy si uvědomujeme obvyklé zkušenosti, identifikujeme se s nimi, vědomě něco děláme nebo prožíváme a jsme s tím ve shodě. Např. „Jsem Mgr. XY.“, „Jsem moudrý člověk.“, ale také např. „Jsem Panna Maria.“ (viz níže – psychotický proces).

Druhá pozornost se zaměřuje na zachycování jevů, které také mohou být nápomocné a mohou mít svůj význam v terapii. Jde o SEKUNDÁRNÍ PROCES, s nímž se neidentifikujeme, vnímáme jej, jakoby se nám děl zvenčí nebo patřil jiným, nebo se nám nelíbí, je nám nepříjemný. Např. „Vadí mi tento hluk. Nemůžu kvůli němu spát.“, „Stále mne bolí hlava.“, „Lidé jsou špatní, nedá se jim věřit.“.

Rozvíjení druhé pozornosti umožňuje náš osobní růst a řešení do té doby neřešitelných problémů a zdravotních potíží na základě zvláštní zkušenosti, kterou představuje mystická stránka našeho života, když se setkáme s projevy snového těla.

Mezi primárním a sekundárním procesem je hranice. Ta ohraničuje naši identitu, takže nás chrání (např. před rozpadnutím se do psychotického stavu), ale také omezuje. Všechno, co je v primárním procesu zakázáno, se pak objevuje v sekundárním procesu. Projevují se tak naše dosavadní systémy přesvědčení tvořící naši životní filosofii, které omezují další osobní růst.

Proces-orientovaná psychologie podporuje úplnost lidských zkušeností a zážitků, pomáhá nedoceněným částem zážitků, aby se rozvinuly a projevily jako důležitá část lidského bytí. Amplifikací odmítaných částí zážitku se tyto stávají přístupné uvědomění a dochází k porozumění, proč se těmto částem zážitku člověk vyhýbal. Žití všech aspektů celosti může člověka uvést do konfliktu s kulturou a hodnotami společnosti, ohrozit jeho základní hodnotový systém. Neochota žít méně oceňované části našich zážitků se nazývá hranice (naší) identity. POP pomáhá odhalovat tyto hranice identity a experimentováním dosáhnout flexibilního přístupu k nim.

Psychotický proces je podle POP extrémní stav vědomí, při kterém se vymění primární proces a sekundární proces. Sekundární procesy se při psychózách stávají primárními, chybí hranice mezi nimi a zároveň je oslabená nebo úplně chybí schopnost metakomunikovat – t.j. jakoby komentovat situaci zvenku. Toto dočasně nastává i v změněném stavu (např. v hněvu), u psychotického pacienta se to ale děje dlouhodobě. Po odeznění akutní psychózy jsou někteří pacienti schopní popisovat, co se nimi dělo i co se dělo v jejich okolí – jejich metakomunikátor to během psychotického ataku vnímal, ale nebyl schopný komunikovat. Dalším příznakem je chybějící nebo velmi zeslabená zpětná vazba. Pacient si nedokáže úplně uvědomit souvislosti, odmítá vnímat signály, které nejsou v souladu s jeho přesvědčením. Nutno ale podotknout, že tato zpětná vazba často chybí i u terapeuta, který pacienta přesvědčuje o tom, že je nutné, aby se léčil; často se stává, že terapeutovi unikají poselství, která pacient opakuje, ale přitom si jich ani nemusí být vědom. Aby se terapeut mohl přiblížit k pacientovi, musí dokázat najít právě ten komunikační kanál, který je dotyčnému nejbližší – když pacient popisuje něco, co se mu údajně děje – např. že ho pronásledují zvláštní bytosti, které mu stále něco říkají, tak terapeut se také musí „stát psychotickým“ a také s těmito bytostmi „komunikovat“.

V současnosti se kromě výše uvedených pojmů stále více používají koncepty konsenzuální, snové a esenciální úrovně prožívání, které dávají větší důraz na roli uvědomování v následování procesu. Konsenzuální úroveň koresponduje s měřitelnou, pozorovatelnou tzv. „objektivní“ realitou, na které se všichni shodneme. Snová úroveň zahrnuje tzv. „subjektivní“ zážitky jako sny, fantazie a snové postavy. Esenciální úroveň se týká vnímání jemných, letmých tendencí a nejasných pocitů, které se nedají verbalizovat. Právě nekonsenzuálním zážitkům často nevěnujeme pozornost nebo je potlačujeme, protože nezapadají do našeho konceptu toho, co je „normální“.

Podle Mindella se procesová práce nezabývá tím, kdo a co jsi nebo čím by ses mohl stát, ale zabývá se tím, čeho si všímáš. S jejím cílem se setkáme ve chvíli, kdy se identifikujeme s tvůrcem událostí (např. „nechávám se využívat“tedy já rozhoduji, resp. uvědomuji si, co dělám) a přestaneme se považovat za jednu z nich (např. „všichni mne využívají“ – tedy děje „se“ mi něco, o čem nerozhoduji, resp. ani nevím, jak a proč se to děje). V této souvislosti cituje Castanedova čaroděje Dona Juana Matuse, domorodého šamana z mexického indiánského kmene Jaki, který učil používat tranzové stavy, tzv. „druhou pozornost“ k poznání sebe sama i světa okolo: „Ať budeš následovat jakýkoliv proces, je to vždy jen jedna z možných cest. Proto musíš mít na paměti, že ‚cesta je pouze cesta‘. Jakmile se tvá cesta jeví jako špatná, měl bys být svoboden ji kdykoliv opustit. Každá cesta je relativní a rozhodování o tom, zda na ní zůstat či ne, předpokládá vnitřní jas a sebepoznání. To zda máš jít dál či odbočit, ti může říci jedině tvé srdce.“(Castaneda C., 1998).

Proces probíhající mezi klientem a terapeutem

V procesové práci je velmi zdůrazněna osobní zodpovědnost, kdy  terapeut i klient sdílí odpovědnost za to, kterým směrem se bude proces ubírat. Je respektován probíhající proces klienta ale i terapeuta jako součást psychoterapie. Ta směřuje k postupnému zvýšení schopnosti všímat si a uvědomovat si všechno, co  je součástí našeho života a představuje možnost osobního růstu.

Využívá tvořivě a flexibilně mnoha metod práce s tělem, pohybem, představami, symboly či zvukem. Aktuální způsob a směřování práce jsou ale určovány signály z terapeutova a klientova pole. Terapeut neustále vnímá zpětnou vazbu klienta na nabídnuté intervence. Pracuje se signály projevujícími se v jednotlivých kanálech (vizuálním, auditivním, kinestetickém, proprioceptivním, vztahovém i světovém) a na rozdíl od jiných psychoterapií všechny tyto kanály využívá k amplifikaci (zesílení) signálů tak, aby si klient mohl uvědomit svůj proces. Např. když klient klade důraz na určité slovo, terapeut může vyzkoušet slovní asociace, když klient něco popisuje pomocí gest, může využít práci s pohybem, pokud se klient zaměří na představu např. části snu, mohla by pomoci imaginace atd. Terapeut tedy klienta provází, podporuje a pomáhá mu pochopit směr, kterým se proces ubírá.

Terapeut nestanoví žádný konkrétní cíl terapie ve smyslu nalezení řešení klientova problému, celý proces je plně v kompetenci klienta a jediným kritériem úspěšnosti terapie je spokojenost klienta. Terapeut je zodpovědný za uvědomování si toho, co sám prožívá v terapii, co prožívá klient a co se děje v jejich terapeutickém vztahu. Jeho úlohou je komunikovat svoje uvědomění sebe i klientovi, neboli metakomunikovat (hovořit o komunikaci s odstupem – jakoby komentovat), odlišit sebe od druhých a zprávu od vysílatele. Nejdříve však terapeut musí zabezpečit dostupnost a funkčnost „metakomunikátora“ ve vlastním životě. Toho dosahuje prostřednictvím výcviku, tedy vnitřní práce na sobě, osobní terapie, supervize.

Schopnost metakomunikace se projevuje přijetím toho, co je právě přítomné, bez posuzování, zda je to dobré či zlé. Podle Mindella snové tělo umožňuje práci na sobě. Je velmi důležité pokusit se pracovat sám na sobě a být nezávislým na terapeutovi, protože většina psychoterapeutů má tendenci „naprogramovávat“ vás do svých systémů.

Aplikace POP

POP se používá v oblasti rozvoje osobnosti, u akutních i chronických onemocnění, komatózních stavů, psychóz, depresí, panických poruch, závislostí. Pracuje s jednotlivci, páry, skupinami i institucemi. Začátkem devadesátých let vedlo vědomí důležitosti skupinových, vztahových, společenských a politických fenoménů ke vzniku „světové práce“ (worldwork) jako metody facilitace konfliktů a skupinového dialogu.

Výzkum

Výzkumné studie věnující se specificky terapeutickému procesu a efektivitě POP vznikají teprve v posledních letech. Byly zkoumány např. účinky procesových intervencí na prožívání tělesných symptomů (Weyermann, R., Process Work Institute in Zurich, 2007) nebo efektivita u závislých na heroinu (Hauser, O., 2004). Ve Švýcarsku probíhá longitudinální výzkum (2006 – 2012) porovnávající efektivnost dvanácti terapeutických směrů včetně POP (Helbling, Weidmann, Zurich 2007).

Výcviky a instituce v proces-orientované psychoterapii

Vzdělávací instituty POP jsou po celém světě. Mezi hlavní centra patří FGPOP v Curychu, Processwork Institute v americkém Portlandu a RSPOPUK v Londýně. Od roku 1995 působí na Slovensku Inštitút procesorientovanej psychológie (POPI-S) a patří mezi akreditované směry Slovenské psychoterapeutické společnosti. V roce 2007 vznikla Mezinárodní asociace procesorientované psychologie (IAPOP), garantující standardy vzdělávání. Začátkem roku 2010 byl založen Institut procesově orientované práce (IPOP) v České republice.

Shodné principy POP a PCA

Za nejvýznamnější shodný aspekt PCA i POP považujeme nedirektivní přístup. Terapeut „kráčí“ spolu s klientem, zcela respektuje jeho stav, tempo, představy, cestu – např. od psychotických halucinací k návratu do normálního vnímání. Neusiluje o změnu klientovy osobnosti; naopak se ukazuje, že bezpodmínkové přijímání a respektování klienta se všemi jeho problémy může být tím nejlepším způsobem, jak mu pomoci. Předpokladem bezpodmínkového přijímání je terapeutova osobní zralost, vnitřní svoboda a otevřenost vůči zážitkům. Terapeut nestanoví žádný konkrétní cíl terapie ve smyslu nalezení řešení klientova problému, celý proces je plně v kompetenci klienta a jediným kritériem úspěšnosti terapie je spokojenost klienta.

Oba přístupy lze využít jak v oblasti rozvoje osobnosti, tak v terapii u akutních i chronických onemocnění, psychóz, depresí, panických poruch a závislostí.

Dalším společným rysem POP a PCA je přesah práce s klientem od individuální terapie jednotlivce k  pojetí jednotlivce jako součásti prostředí, ve kterém žije. Mindell podobně jako Rogers a další stoupenci PCA vidí možnost, nebo spíše nutnost respektovat celý okolní svět, jehož součástí jsme, což ilustruje níže uvedený Mindellův citát (převzato z úvodního referátu k bloku POP, Psychoterapeutická konference, Luhačovice 1999): „Být obyčejným člověkem není žádná legrace. Všechno bereš tak vážně a osobně. Stále hledáš něco smysluplného, čím by ses mohl řídit. Doufáš v zasvěcující sen, či zkušenost. Jako obyčejný člověk trpíš, bojíš se, očekáváš to nejhorší a především zapomínáš na neznámý svět. Neustále bráníš svoji identitu a osobní historii, obáváš se budoucnosti a staráš se o to, jak tě hodnotí ostatní. Úplně přitom opomíjíš vlivy nevysvětlitelných sil a domníváš se, že všechno záleží jen a jen na tobě. Často se pak pod tíhou problémů a zdravotních potíží obracíme na lékaře a psychoterapeuty, abychom tak ovládli svým rozumem neovládnutelné, místo, abychom následovali svou přirozenost. Většina současných psychoterapeutických metod je sice pomáhající, ale celý přístup je příliš zaměřen na změnu osobnosti, protože lidé z hlediska společnosti dobře nefungují, je třeba, aby se naučili ovládat sebe či prostředí kolem sebe apod. Většinou pak není respektováno prostředí, v němž jedinec žije a už vůbec ne jakýsi ‚duch‘ v pozadí procesů týkajících se jedince i celého světa. V centru jejich pozornosti jsou problémy, symptomy, krize jedince, maximálně rodiny, ale ponechávají nepovšimnuty nebo neřeší globální jevy, jako jsou projevy rasismu, xenofobie, homofobie, válek apod.“

Úlohou člověka je poznat sebe sama a respektovat všechny části a stavy svého vědomí, následovat svoji vlastní přirozenost, být otevřený vůči tajemstvím skrytým ve snech, tělesných symptomech, transových stavech a synchronicitách (POP), neboli být otevřený zážitkům a směřovat k co nejhlubšímu naplnění sebeaktualizační tendence (PCA). Pokud člověk změní sebe, pak nevyhnutelně mění i svět kolem sebe. Tento proces změny, resp. očištění od nánosů naučených vzorců chování a myšlení, návrat k sobě samému, k tomu, co je pro jednotlivce nejpřirozenější, je velice často provázen další bolestí: člověk se dostává do konfliktu s okolím, jehož integrální součástí dosud byl. Stát se jedinečnou osobností znamená obtížně překračovat zažité kulturní hranice a zvyky. Paradoxně se však tím i okolí jednotlivce mění směrem k svobodnější komunikaci.

Rozdíl mezi POP a PCA

Vidíme jej především v šíři využívaných prostředků. Podmínkou kvalitní POP terapie je velmi široký záběr terapeutových možností a jeho důkladné vzdělání v řadě zmíněných psychologických směrů. Těžko si představit terapeuta s tak širokou specializací, za reálnější považujeme spíš nějaký „POP institut“, zařízení, kde s klientem pracuje ne jeden, ale řada odborníků na dané terapeutické přístupy. V prvním kole se o klienta postará terapeut, který zjistí, jaký směr by klientovi nejspíše vyhovoval a buď mu doporučí specialistu na daný směr, nebo bude s tímto specialistou úzce spolupracovat.

Naďa Jurečková, Vladimír Kohút

 

Použitá literatura:

Bílek, P., Mrkvicová, Ľ., Vejrostová, K.: Úvodní referát k bloku P O P. Psychoterapeutická konference, Luhačovice 1999

Castaneda, C.: Umění snít. Volvox Globator, Praha 1998, 229 s.

Heretik, A., ml, Sopko B., Šramová Z.: Procesorientovaná psychoterapia a psychózy /Hľadanie terapeutických alternatív/. Konference: Resocializace a reintegrace psychosociálne postihnutých osob. Opava 1999

Jeleník, A., Kašáková, J.: Procesově orientovaná psychoterapie. In: Vybíral, Z., Roubal, J.: Současná psychoterapie. Portál, Praha 2010, str. 354 – 358.

Millerová, Z.: Kvalitatívna analýza efektov psychoterapeutických výcvikov. Dizertačná práca. Bratislava 2005

Procházka, J. O., Norcross, J. C.: Psychoterapeutické systémy – Průřez teoriemi. Grada Publishing, Praha 1999, 479 s.

Vymětal, J.: Rogersovská Psychoterapie. Český spisovatel, Praha 1996. 208 s.